Dobrý sluha nebo špatný pán?

Tehdy byla ta výše připomenutá písnička jasnou provokací, kterou nikdo z nás – vysokoškoláků – nemyslel vážně. I když tehdy bylo nejednou nedobrovolnou pravdou „čitáju Pravdu a slůšaju TASS, ať vím, jak vzkvétá nám Sovětský svaz, Sovětský svaz, Sovětský svaz, nenajdeš na něm pražádný kaz“, nepodařilo se režimu nás přesvědčit o tom, že je tomu tak. A i kdyby to tehdy šlo, určitě by se nestalo, že „prodal jsem Forda a koupil si VAZ, auto, co vyrábí Sovětský svaz“.

Všichni jsme tehdy věděli, že je tomu právě naopak. Že právě Sojuz něrušímyj respublik svobodnych byl nakonec rozpadlou říší nesvobodných zemí a že jsme to byli my, kdo byl pod drobnohledem a musel se chvět strachem při představě, co by na něj mohlo vyplavat a jaké by to mohlo mít následky.
Ovšem dnes už žijeme v jiné době. U nás, stejně jako prý i v té Americe.
Dnes jsou to prý právě Spojené státy, kdo podle vládních záznamů během testů nashromáždily obrovské množství dat o lidech, třeba i včetně snímků těch odjíždějících z práce, vyzvedávajících své děti ze školy a vykonávajících i jiné vcelku nezajímavé činnosti. Což by se například u nás v současnosti v souvislosti s GDPR jen tak snadno stát nemohlo.
Podle tamních obhájců občanských svobod tu dochází k užívání sporné technologie se záměrem sledovat a stíhat komunity imigrantů, což je nedemokratické. Protože takováto technologie rozpoznávání obličejů má být americkou Agenturou pro celní a hraniční ochranu využívána po dobu jednoho roku v texaském přístavu Anzalduas s cílem sledovat automobily cestující do a z Mexika a otestovat tak schopnost kamer pořídit kvalitní snímky obličejů cestujících z každé pozice a také ověřit biometrickou přesnost rozpoznávání. Takto pořízené snímky mají být porovnány s vládní databází zahrnující cestovní pasy, víza a další dokumenty.
Zkrátka má být otestováno, zda jsou nové kamery schopné pořizovat vysoce kvalitní snímky tváří řidičů a případných dalších cestujících v jedoucích automobilech.

Spojené státy zkrátka rozšiřují a v okolních regionech. A rostou tam tak prý obavy z agentů pohraniční stráže a Úřadu pro bezpečnost v dopravě, jenž prý má o taková zařízení zájem.
Je slyšet kritiku, že jde o porušování soukromí, ale je to prostě tak. A zdá se, že to tak i zůstane.
A až kritika tohoto ustane, nebo až bude muset ustat? Pak přestane být ta ironická písnička z dob našeho socialismu ironickou. A stane se realitou, že „znám zemi, kde právo zavřeli za ostnaté dráty, zemi co jméno má Spojené státy“.

Tehdy byla ta výše připomenutá písnička jasnou provokací, kterou nikdo z nás – vysokoškoláků – nemyslel vážně. I když tehdy bylo nejednou nedobrovolnou pravdou „čitáju Pravdu a slůšaju TASS, ať vím, jak vzkvétá nám Sovětský svaz, Sovětský svaz, Sovětský svaz, nenajdeš na něm pražádný kaz“, nepodařilo se režimu nás přesvědčit o tom, že je tomu tak. A i kdyby to tehdy šlo, určitě by se nestalo, že „prodal jsem Forda a koupil si VAZ, auto, co vyrábí Sovětský svaz“.

Všichni jsme tehdy věděli, že je tomu právě naopak. Že právě Sojuz něrušímyj respublik svobodnych byl nakonec rozpadlou říší nesvobodných zemí a že jsme to byli my, kdo byl pod drobnohledem a musel se chvět strachem při představě, co by na něj mohlo vyplavat a jaké by to mohlo mít následky.
Ovšem dnes už žijeme v jiné době. U nás, stejně jako prý i v té Americe.
Dnes jsou to prý právě Spojené státy, kdo podle vládních záznamů během testů nashromáždily obrovské množství dat o lidech, třeba i včetně snímků těch odjíždějících z práce, vyzvedávajících své děti ze školy a vykonávajících i jiné vcelku nezajímavé činnosti. Což by se například u nás v současnosti v souvislosti s GDPR jen tak snadno stát nemohlo.
Podle tamních obhájců občanských svobod tu dochází k užívání sporné technologie se záměrem sledovat a stíhat komunity imigrantů, což je nedemokratické. Protože takováto technologie rozpoznávání obličejů má být americkou Agenturou pro celní a hraniční ochranu využívána po dobu jednoho roku v texaském přístavu Anzalduas s cílem sledovat automobily cestující do a z Mexika a otestovat tak schopnost kamer pořídit kvalitní snímky obličejů cestujících z každé pozice a také ověřit biometrickou přesnost rozpoznávání. Takto pořízené snímky mají být porovnány s vládní databází zahrnující cestovní pasy, víza a další dokumenty.
Zkrátka má být otestováno, zda jsou nové kamery schopné pořizovat vysoce kvalitní snímky tváří řidičů a případných dalších cestujících v jedoucích automobilech.

Spojené státy zkrátka rozšiřují a v okolních regionech. A rostou tam tak prý obavy z agentů pohraniční stráže a Úřadu pro bezpečnost v dopravě, jenž prý má o taková zařízení zájem.
Je slyšet kritiku, že jde o porušování soukromí, ale je to prostě tak. A zdá se, že to tak i zůstane.
A až kritika tohoto ustane, nebo až bude muset ustat? Pak přestane být ta ironická písnička z dob našeho socialismu ironickou. A stane se realitou, že „znám zemi, kde právo zavřeli za ostnaté dráty, zemi co jméno má Spojené státy“.

Tehdy byla ta výše připomenutá písnička jasnou provokací, kterou nikdo z nás – vysokoškoláků – nemyslel vážně. I když tehdy bylo nejednou nedobrovolnou pravdou „čitáju Pravdu a slůšaju TASS, ať vím, jak vzkvétá nám Sovětský svaz, Sovětský svaz, Sovětský svaz, nenajdeš na něm pražádný kaz“, nepodařilo se režimu nás přesvědčit o tom, že je tomu tak. A i kdyby to tehdy šlo, určitě by se nestalo, že „prodal jsem Forda a koupil si VAZ, auto, co vyrábí Sovětský svaz“.

Všichni jsme tehdy věděli, že je tomu právě naopak. Že právě Sojuz něrušímyj respublik svobodnych byl nakonec rozpadlou říší nesvobodných zemí a že jsme to byli my, kdo byl pod drobnohledem a musel se chvět strachem při představě, co by na něj mohlo vyplavat a jaké by to mohlo mít následky.
Ovšem dnes už žijeme v jiné době. U nás, stejně jako prý i v té Americe.
Dnes jsou to prý právě Spojené státy, kdo podle vládních záznamů během testů nashromáždily obrovské množství dat o lidech, třeba i včetně snímků těch odjíždějících z práce, vyzvedávajících své děti ze školy a vykonávajících i jiné vcelku nezajímavé činnosti. Což by se například u nás v současnosti v souvislosti s GDPR jen tak snadno stát nemohlo.
Podle tamních obhájců občanských svobod tu dochází k užívání sporné technologie se záměrem sledovat a stíhat komunity imigrantů, což je nedemokratické. Protože takováto technologie rozpoznávání obličejů má být americkou Agenturou pro celní a hraniční ochranu využívána po dobu jednoho roku v texaském přístavu Anzalduas s cílem sledovat automobily cestující do a z Mexika a otestovat tak schopnost kamer pořídit kvalitní snímky obličejů cestujících z každé pozice a také ověřit biometrickou přesnost rozpoznávání. Takto pořízené snímky mají být porovnány s vládní databází zahrnující cestovní pasy, víza a další dokumenty.
Zkrátka má být otestováno, zda jsou nové kamery schopné pořizovat vysoce kvalitní snímky tváří řidičů a případných dalších cestujících v jedoucích automobilech.

Spojené státy zkrátka rozšiřují a v okolních regionech. A rostou tam tak prý obavy z agentů pohraniční stráže a Úřadu pro bezpečnost v dopravě, jenž prý má o taková zařízení zájem.
Je slyšet kritiku, že jde o porušování soukromí, ale je to prostě tak. A zdá se, že to tak i zůstane.
A až kritika tohoto ustane, nebo až bude muset ustat? Pak přestane být ta ironická písnička z dob našeho socialismu ironickou. A stane se realitou, že „znám zemi, kde právo zavřeli za ostnaté dráty, zemi co jméno má Spojené státy“.

Tehdy byla ta výše připomenutá písnička jasnou provokací, kterou nikdo z nás – vysokoškoláků – nemyslel vážně. I když tehdy bylo nejednou nedobrovolnou pravdou „čitáju Pravdu a slůšaju TASS, ať vím, jak vzkvétá nám Sovětský svaz, Sovětský svaz, Sovětský svaz, nenajdeš na něm pražádný kaz“, nepodařilo se režimu nás přesvědčit o tom, že je tomu tak. A i kdyby to tehdy šlo, určitě by se nestalo, že „prodal jsem Forda a koupil si VAZ, auto, co vyrábí Sovětský svaz“.

Všichni jsme tehdy věděli, že je tomu právě naopak. Že právě Sojuz něrušímyj respublik svobodnych byl nakonec rozpadlou říší nesvobodných zemí a že jsme to byli my, kdo byl pod drobnohledem a musel se chvět strachem při představě, co by na něj mohlo vyplavat a jaké by to mohlo mít následky.
Ovšem dnes už žijeme v jiné době. U nás, stejně jako prý i v té Americe.
Dnes jsou to prý právě Spojené státy, kdo podle vládních záznamů během testů nashromáždily obrovské množství dat o lidech, třeba i včetně snímků těch odjíždějících z práce, vyzvedávajících své děti ze školy a vykonávajících i jiné vcelku nezajímavé činnosti. Což by se například u nás v současnosti v souvislosti s GDPR jen tak snadno stát nemohlo.
Podle tamních obhájců občanských svobod tu dochází k užívání sporné technologie se záměrem sledovat a stíhat komunity imigrantů, což je nedemokratické. Protože takováto technologie rozpoznávání obličejů má být americkou Agenturou pro celní a hraniční ochranu využívána po dobu jednoho roku v texaském přístavu Anzalduas s cílem sledovat automobily cestující do a z Mexika a otestovat tak schopnost kamer pořídit kvalitní snímky obličejů cestujících z každé pozice a také ověřit biometrickou přesnost rozpoznávání. Takto pořízené snímky mají být porovnány s vládní databází zahrnující cestovní pasy, víza a další dokumenty.
Zkrátka má být otestováno, zda jsou nové kamery schopné pořizovat vysoce kvalitní snímky tváří řidičů a případných dalších cestujících v jedoucích automobilech.

Spojené státy zkrátka rozšiřují a v okolních regionech. A rostou tam tak prý obavy z agentů pohraniční stráže a Úřadu pro bezpečnost v dopravě, jenž prý má o taková zařízení zájem.
Je slyšet kritiku, že jde o porušování soukromí, ale je to prostě tak. A zdá se, že to tak i zůstane.
A až kritika tohoto ustane, nebo až bude muset ustat? Pak přestane být ta ironická písnička z dob našeho socialismu ironickou. A stane se realitou, že „znám zemi, kde právo zavřeli za ostnaté dráty, zemi co jméno má Spojené státy“.

Tehdy byla ta výše připomenutá písnička jasnou provokací, kterou nikdo z nás – vysokoškoláků – nemyslel vážně. I když tehdy bylo nejednou nedobrovolnou pravdou „čitáju Pravdu a slůšaju TASS, ať vím, jak vzkvétá nám Sovětský svaz, Sovětský svaz, Sovětský svaz, nenajdeš na něm pražádný kaz“, nepodařilo se režimu nás přesvědčit o tom, že je tomu tak. A i kdyby to tehdy šlo, určitě by se nestalo, že „prodal jsem Forda a koupil si VAZ, auto, co vyrábí Sovětský svaz“.

Všichni jsme tehdy věděli, že je tomu právě naopak. Že právě Sojuz něrušímyj respublik svobodnych byl nakonec rozpadlou říší nesvobodných zemí a že jsme to byli my, kdo byl pod drobnohledem a musel se chvět strachem při představě, co by na něj mohlo vyplavat a jaké by to mohlo mít následky.
Ovšem dnes už žijeme v jiné době. U nás, stejně jako prý i v té Americe.
Dnes jsou to prý právě Spojené státy, kdo podle vládních záznamů během testů nashromáždily obrovské množství dat o lidech, třeba i včetně snímků těch odjíždějících z práce, vyzvedávajících své děti ze školy a vykonávajících i jiné vcelku nezajímavé činnosti. Což by se například u nás v současnosti v souvislosti s GDPR jen tak snadno stát nemohlo.
Podle tamních obhájců občanských svobod tu dochází k užívání sporné technologie se záměrem sledovat a stíhat komunity imigrantů, což je nedemokratické. Protože takováto technologie rozpoznávání obličejů má být americkou Agenturou pro celní a hraniční ochranu využívána po dobu jednoho roku v texaském přístavu Anzalduas s cílem sledovat automobily cestující do a z Mexika a otestovat tak schopnost kamer pořídit kvalitní snímky obličejů cestujících z každé pozice a také ověřit biometrickou přesnost rozpoznávání. Takto pořízené snímky mají být porovnány s vládní databází zahrnující cestovní pasy, víza a další dokumenty.
Zkrátka má být otestováno, zda jsou nové kamery schopné pořizovat vysoce kvalitní snímky tváří řidičů a případných dalších cestujících v jedoucích automobilech.

Spojené státy zkrátka rozšiřují a v okolních regionech. A rostou tam tak prý obavy z agentů pohraniční stráže a Úřadu pro bezpečnost v dopravě, jenž prý má o taková zařízení zájem.
Je slyšet kritiku, že jde o porušování soukromí, ale je to prostě tak. A zdá se, že to tak i zůstane.
A až kritika tohoto ustane, nebo až bude muset ustat? Pak přestane být ta ironická písnička z dob našeho socialismu ironickou. A stane se realitou, že „znám zemi, kde právo zavřeli za ostnaté dráty, zemi co jméno má Spojené státy“.

Tehdy byla ta výše připomenutá písnička jasnou provokací, kterou nikdo z nás – vysokoškoláků – nemyslel vážně. I když tehdy bylo nejednou nedobrovolnou pravdou „čitáju Pravdu a slůšaju TASS, ať vím, jak vzkvétá nám Sovětský svaz, Sovětský svaz, Sovětský svaz, nenajdeš na něm pražádný kaz“, nepodařilo se režimu nás přesvědčit o tom, že je tomu tak. A i kdyby to tehdy šlo, určitě by se nestalo, že „prodal jsem Forda a koupil si VAZ, auto, co vyrábí Sovětský svaz“.

Všichni jsme tehdy věděli, že je tomu právě naopak. Že právě Sojuz něrušímyj respublik svobodnych byl nakonec rozpadlou říší nesvobodných zemí a že jsme to byli my, kdo byl pod drobnohledem a musel se chvět strachem při představě, co by na něj mohlo vyplavat a jaké by to mohlo mít následky.
Ovšem dnes už žijeme v jiné době. U nás, stejně jako prý i v té Americe.
Dnes jsou to prý právě Spojené státy, kdo podle vládních záznamů během testů nashromáždily obrovské množství dat o lidech, třeba i včetně snímků těch odjíždějících z práce, vyzvedávajících své děti ze školy a vykonávajících i jiné vcelku nezajímavé činnosti. Což by se například u nás v současnosti v souvislosti s GDPR jen tak snadno stát nemohlo.
Podle tamních obhájců občanských svobod tu dochází k užívání sporné technologie se záměrem sledovat a stíhat komunity imigrantů, což je nedemokratické. Protože takováto technologie rozpoznávání obličejů má být americkou Agenturou pro celní a hraniční ochranu využívána po dobu jednoho roku v texaském přístavu Anzalduas s cílem sledovat automobily cestující do a z Mexika a otestovat tak schopnost kamer pořídit kvalitní snímky obličejů cestujících z každé pozice a také ověřit biometrickou přesnost rozpoznávání. Takto pořízené snímky mají být porovnány s vládní databází zahrnující cestovní pasy, víza a další dokumenty.
Zkrátka má být otestováno, zda jsou nové kamery schopné pořizovat vysoce kvalitní snímky tváří řidičů a případných dalších cestujících v jedoucích automobilech.

Spojené státy zkrátka rozšiřují a v okolních regionech. A rostou tam tak prý obavy z agentů pohraniční stráže a Úřadu pro bezpečnost v dopravě, jenž prý má o taková zařízení zájem.
Je slyšet kritiku, že jde o porušování soukromí, ale je to prostě tak. A zdá se, že to tak i zůstane.
A až kritika tohoto ustane, nebo až bude muset ustat? Pak přestane být ta ironická písnička z dob našeho socialismu ironickou. A stane se realitou, že „znám zemi, kde právo zavřeli za ostnaté dráty, zemi co jméno má Spojené státy“.

Tehdy byla ta výše připomenutá písnička jasnou provokací, kterou nikdo z nás – vysokoškoláků – nemyslel vážně. I když tehdy bylo nejednou nedobrovolnou pravdou „čitáju Pravdu a slůšaju TASS, ať vím, jak vzkvétá nám Sovětský svaz, Sovětský svaz, Sovětský svaz, nenajdeš na něm pražádný kaz“, nepodařilo se režimu nás přesvědčit o tom, že je tomu tak. A i kdyby to tehdy šlo, určitě by se nestalo, že „prodal jsem Forda a koupil si VAZ, auto, co vyrábí Sovětský svaz“.

Všichni jsme tehdy věděli, že je tomu právě naopak. Že právě Sojuz něrušímyj respublik svobodnych byl nakonec rozpadlou říší nesvobodných zemí a že jsme to byli my, kdo byl pod drobnohledem a musel se chvět strachem při představě, co by na něj mohlo vyplavat a jaké by to mohlo mít následky.
Ovšem dnes už žijeme v jiné době. U nás, stejně jako prý i v té Americe.
Dnes jsou to prý právě Spojené státy, kdo podle vládních záznamů během testů nashromáždily obrovské množství dat o lidech, třeba i včetně snímků těch odjíždějících z práce, vyzvedávajících své děti ze školy a vykonávajících i jiné vcelku nezajímavé činnosti. Což by se například u nás v současnosti v souvislosti s GDPR jen tak snadno stát nemohlo.
Podle tamních obhájců občanských svobod tu dochází k užívání sporné technologie se záměrem sledovat a stíhat komunity imigrantů, což je nedemokratické. Protože takováto technologie rozpoznávání obličejů má být americkou Agenturou pro celní a hraniční ochranu využívána po dobu jednoho roku v texaském přístavu Anzalduas s cílem sledovat automobily cestující do a z Mexika a otestovat tak schopnost kamer pořídit kvalitní snímky obličejů cestujících z každé pozice a také ověřit biometrickou přesnost rozpoznávání. Takto pořízené snímky mají být porovnány s vládní databází zahrnující cestovní pasy, víza a další dokumenty.
Zkrátka má být otestováno, zda jsou nové kamery schopné pořizovat vysoce kvalitní snímky tváří řidičů a případných dalších cestujících v jedoucích automobilech.

Spojené státy zkrátka rozšiřují a v okolních regionech. A rostou tam tak prý obavy z agentů pohraniční stráže a Úřadu pro bezpečnost v dopravě, jenž prý má o taková zařízení zájem.
Je slyšet kritiku, že jde o porušování soukromí, ale je to prostě tak. A zdá se, že to tak i zůstane.
A až kritika tohoto ustane, nebo až bude muset ustat? Pak přestane být ta ironická písnička z dob našeho socialismu ironickou. A stane se realitou, že „znám zemi, kde právo zavřeli za ostnaté dráty, zemi co jméno má Spojené státy“.

Tehdy byla ta výše připomenutá písnička jasnou provokací, kterou nikdo z nás – vysokoškoláků – nemyslel vážně. I když tehdy bylo nejednou nedobrovolnou pravdou „čitáju Pravdu a slůšaju TASS, ať vím, jak vzkvétá nám Sovětský svaz, Sovětský svaz, Sovětský svaz, nenajdeš na něm pražádný kaz“, nepodařilo se režimu nás přesvědčit o tom, že je tomu tak. A i kdyby to tehdy šlo, určitě by se nestalo, že „prodal jsem Forda a koupil si VAZ, auto, co vyrábí Sovětský svaz“.

Všichni jsme tehdy věděli, že je tomu právě naopak. Že právě Sojuz něrušímyj respublik svobodnych byl nakonec rozpadlou říší nesvobodných zemí a že jsme to byli my, kdo byl pod drobnohledem a musel se chvět strachem při představě, co by na něj mohlo vyplavat a jaké by to mohlo mít následky.
Ovšem dnes už žijeme v jiné době. U nás, stejně jako prý i v té Americe.
Dnes jsou to prý právě Spojené státy, kdo podle vládních záznamů během testů nashromáždily obrovské množství dat o lidech, třeba i včetně snímků těch odjíždějících z práce, vyzvedávajících své děti ze školy a vykonávajících i jiné vcelku nezajímavé činnosti. Což by se například u nás v současnosti v souvislosti s GDPR jen tak snadno stát nemohlo.
Podle tamních obhájců občanských svobod tu dochází k užívání sporné technologie se záměrem sledovat a stíhat komunity imigrantů, což je nedemokratické. Protože takováto technologie rozpoznávání obličejů má být americkou Agenturou pro celní a hraniční ochranu využívána po dobu jednoho roku v texaském přístavu Anzalduas s cílem sledovat automobily cestující do a z Mexika a otestovat tak schopnost kamer pořídit kvalitní snímky obličejů cestujících z každé pozice a také ověřit biometrickou přesnost rozpoznávání. Takto pořízené snímky mají být porovnány s vládní databází zahrnující cestovní pasy, víza a další dokumenty.
Zkrátka má být otestováno, zda jsou nové kamery schopné pořizovat vysoce kvalitní snímky tváří řidičů a případných dalších cestujících v jedoucích automobilech.

Spojené státy zkrátka rozšiřují a v okolních regionech. A rostou tam tak prý obavy z agentů pohraniční stráže a Úřadu pro bezpečnost v dopravě, jenž prý má o taková zařízení zájem.
Je slyšet kritiku, že jde o porušování soukromí, ale je to prostě tak. A zdá se, že to tak i zůstane.
A až kritika tohoto ustane, nebo až bude muset ustat? Pak přestane být ta ironická písnička z dob našeho socialismu ironickou. A stane se realitou, že „znám zemi, kde právo zavřeli za ostnaté dráty, zemi co jméno má Spojené státy“.

Tehdy byla ta výše připomenutá písnička jasnou provokací, kterou nikdo z nás – vysokoškoláků – nemyslel vážně. I když tehdy bylo nejednou nedobrovolnou pravdou „čitáju Pravdu a slůšaju TASS, ať vím, jak vzkvétá nám Sovětský svaz, Sovětský svaz, Sovětský svaz, nenajdeš na něm pražádný kaz“, nepodařilo se režimu nás přesvědčit o tom, že je tomu tak. A i kdyby to tehdy šlo, určitě by se nestalo, že „prodal jsem Forda a koupil si VAZ, auto, co vyrábí Sovětský svaz“.

Všichni jsme tehdy věděli, že je tomu právě naopak. Že právě Sojuz něrušímyj respublik svobodnych byl nakonec rozpadlou říší nesvobodných zemí a že jsme to byli my, kdo byl pod drobnohledem a musel se chvět strachem při představě, co by na něj mohlo vyplavat a jaké by to mohlo mít následky.
Ovšem dnes už žijeme v jiné době. U nás, stejně jako prý i v té Americe.
Dnes jsou to prý právě Spojené státy, kdo podle vládních záznamů během testů nashromáždily obrovské množství dat o lidech, třeba i včetně snímků těch odjíždějících z práce, vyzvedávajících své děti ze školy a vykonávajících i jiné vcelku nezajímavé činnosti. Což by se například u nás v současnosti v souvislosti s GDPR jen tak snadno stát nemohlo.
Podle tamních obhájců občanských svobod tu dochází k užívání sporné technologie se záměrem sledovat a stíhat komunity imigrantů, což je nedemokratické. Protože takováto technologie rozpoznávání obličejů má být americkou Agenturou pro celní a hraniční ochranu využívána po dobu jednoho roku v texaském přístavu Anzalduas s cílem sledovat automobily cestující do a z Mexika a otestovat tak schopnost kamer pořídit kvalitní snímky obličejů cestujících z každé pozice a také ověřit biometrickou přesnost rozpoznávání. Takto pořízené snímky mají být porovnány s vládní databází zahrnující cestovní pasy, víza a další dokumenty.
Zkrátka má být otestováno, zda jsou nové kamery schopné pořizovat vysoce kvalitní snímky tváří řidičů a případných dalších cestujících v jedoucích automobilech.

Spojené státy zkrátka rozšiřují a v okolních regionech. A rostou tam tak prý obavy z agentů pohraniční stráže a Úřadu pro bezpečnost v dopravě, jenž prý má o taková zařízení zájem.
Je slyšet kritiku, že jde o porušování soukromí, ale je to prostě tak. A zdá se, že to tak i zůstane.
A až kritika tohoto ustane, nebo až bude muset ustat? Pak přestane být ta ironická písnička z dob našeho socialismu ironickou. A stane se realitou, že „znám zemi, kde právo zavřeli za ostnaté dráty, zemi co jméno má Spojené státy“.

Tehdy byla ta výše připomenutá písnička jasnou provokací, kterou nikdo z nás – vysokoškoláků – nemyslel vážně. I když tehdy bylo nejednou nedobrovolnou pravdou „čitáju Pravdu a slůšaju TASS, ať vím, jak vzkvétá nám Sovětský svaz, Sovětský svaz, Sovětský svaz, nenajdeš na něm pražádný kaz“, nepodařilo se režimu nás přesvědčit o tom, že je tomu tak. A i kdyby to tehdy šlo, určitě by se nestalo, že „prodal jsem Forda a koupil si VAZ, auto, co vyrábí Sovětský svaz“.

Všichni jsme tehdy věděli, že je tomu právě naopak. Že právě Sojuz něrušímyj respublik svobodnych byl nakonec rozpadlou říší nesvobodných zemí a že jsme to byli my, kdo byl pod drobnohledem a musel se chvět strachem při představě, co by na něj mohlo vyplavat a jaké by to mohlo mít následky.
Ovšem dnes už žijeme v jiné době. U nás, stejně jako prý i v té Americe.
Dnes jsou to prý právě Spojené státy, kdo podle vládních záznamů během testů nashromáždily obrovské množství dat o lidech, třeba i včetně snímků těch odjíždějících z práce, vyzvedávajících své děti ze školy a vykonávajících i jiné vcelku nezajímavé činnosti. Což by se například u nás v současnosti v souvislosti s GDPR jen tak snadno stát nemohlo.
Podle tamních obhájců občanských svobod tu dochází k užívání sporné technologie se záměrem sledovat a stíhat komunity imigrantů, což je nedemokratické. Protože takováto technologie rozpoznávání obličejů má být americkou Agenturou pro celní a hraniční ochranu využívána po dobu jednoho roku v texaském přístavu Anzalduas s cílem sledovat automobily cestující do a z Mexika a otestovat tak schopnost kamer pořídit kvalitní snímky obličejů cestujících z každé pozice a také ověřit biometrickou přesnost rozpoznávání. Takto pořízené snímky mají být porovnány s vládní databází zahrnující cestovní pasy, víza a další dokumenty.
Zkrátka má být otestováno, zda jsou nové kamery schopné pořizovat vysoce kvalitní snímky tváří řidičů a případných dalších cestujících v jedoucích automobilech.

Spojené státy zkrátka rozšiřují a v okolních regionech. A rostou tam tak prý obavy z agentů pohraniční stráže a Úřadu pro bezpečnost v dopravě, jenž prý má o taková zařízení zájem.
Je slyšet kritiku, že jde o porušování soukromí, ale je to prostě tak. A zdá se, že to tak i zůstane.
A až kritika tohoto ustane, nebo až bude muset ustat? Pak přestane být ta ironická písnička z dob našeho socialismu ironickou. A stane se realitou, že „znám zemi, kde právo zavřeli za ostnaté dráty, zemi co jméno má Spojené státy“.

Tehdy byla ta výše připomenutá písnička jasnou provokací, kterou nikdo z nás – vysokoškoláků – nemyslel vážně. I když tehdy bylo nejednou nedobrovolnou pravdou „čitáju Pravdu a slůšaju TASS, ať vím, jak vzkvétá nám Sovětský svaz, Sovětský svaz, Sovětský svaz, nenajdeš na něm pražádný kaz“, nepodařilo se režimu nás přesvědčit o tom, že je tomu tak. A i kdyby to tehdy šlo, určitě by se nestalo, že „prodal jsem Forda a koupil si VAZ, auto, co vyrábí Sovětský svaz“.

Všichni jsme tehdy věděli, že je tomu právě naopak. Že právě Sojuz něrušímyj respublik svobodnych byl nakonec rozpadlou říší nesvobodných zemí a že jsme to byli my, kdo byl pod drobnohledem a musel se chvět strachem při představě, co by na něj mohlo vyplavat a jaké by to mohlo mít následky.
Ovšem dnes už žijeme v jiné době. U nás, stejně jako prý i v té Americe.
Dnes jsou to prý právě Spojené státy, kdo podle vládních záznamů během testů nashromáždily obrovské množství dat o lidech, třeba i včetně snímků těch odjíždějících z práce, vyzvedávajících své děti ze školy a vykonávajících i jiné vcelku nezajímavé činnosti. Což by se například u nás v současnosti v souvislosti s GDPR jen tak snadno stát nemohlo.
Podle tamních obhájců občanských svobod tu dochází k užívání sporné technologie se záměrem sledovat a stíhat komunity imigrantů, což je nedemokratické. Protože takováto technologie rozpoznávání obličejů má být americkou Agenturou pro celní a hraniční ochranu využívána po dobu jednoho roku v texaském přístavu Anzalduas s cílem sledovat automobily cestující do a z Mexika a otestovat tak schopnost kamer pořídit kvalitní snímky obličejů cestujících z každé pozice a také ověřit biometrickou přesnost rozpoznávání. Takto pořízené snímky mají být porovnány s vládní databází zahrnující cestovní pasy, víza a další dokumenty.
Zkrátka má být otestováno, zda jsou nové kamery schopné pořizovat vysoce kvalitní snímky tváří řidičů a případných dalších cestujících v jedoucích automobilech.

Spojené státy zkrátka rozšiřují a v okolních regionech. A rostou tam tak prý obavy z agentů pohraniční stráže a Úřadu pro bezpečnost v dopravě, jenž prý má o taková zařízení zájem.
Je slyšet kritiku, že jde o porušování soukromí, ale je to prostě tak. A zdá se, že to tak i zůstane.
A až kritika tohoto ustane, nebo až bude muset ustat? Pak přestane být ta ironická písnička z dob našeho socialismu ironickou. A stane se realitou, že „znám zemi, kde právo zavřeli za ostnaté dráty, zemi co jméno má Spojené státy“.

Tehdy byla ta výše připomenutá písnička jasnou provokací, kterou nikdo z nás – vysokoškoláků – nemyslel vážně. I když tehdy bylo nejednou nedobrovolnou pravdou „čitáju Pravdu a slůšaju TASS, ať vím, jak vzkvétá nám Sovětský svaz, Sovětský svaz, Sovětský svaz, nenajdeš na něm pražádný kaz“, nepodařilo se režimu nás přesvědčit o tom, že je tomu tak. A i kdyby to tehdy šlo, určitě by se nestalo, že „prodal jsem Forda a koupil si VAZ, auto, co vyrábí Sovětský svaz“.

Všichni jsme tehdy věděli, že je tomu právě naopak. Že právě Sojuz něrušímyj respublik svobodnych byl nakonec rozpadlou říší nesvobodných zemí a že jsme to byli my, kdo byl pod drobnohledem a musel se chvět strachem při představě, co by na něj mohlo vyplavat a jaké by to mohlo mít následky.
Ovšem dnes už žijeme v jiné době. U nás, stejně jako prý i v té Americe.
Dnes jsou to prý právě Spojené státy, kdo podle vládních záznamů během testů nashromáždily obrovské množství dat o lidech, třeba i včetně snímků těch odjíždějících z práce, vyzvedávajících své děti ze školy a vykonávajících i jiné vcelku nezajímavé činnosti. Což by se například u nás v současnosti v souvislosti s GDPR jen tak snadno stát nemohlo.
Podle tamních obhájců občanských svobod tu dochází k užívání sporné technologie se záměrem sledovat a stíhat komunity imigrantů, což je nedemokratické. Protože takováto technologie rozpoznávání obličejů má být americkou Agenturou pro celní a hraniční ochranu využívána po dobu jednoho roku v texaském přístavu Anzalduas s cílem sledovat automobily cestující do a z Mexika a otestovat tak schopnost kamer pořídit kvalitní snímky obličejů cestujících z každé pozice a také ověřit biometrickou přesnost rozpoznávání. Takto pořízené snímky mají být porovnány s vládní databází zahrnující cestovní pasy, víza a další dokumenty.
Zkrátka má být otestováno, zda jsou nové kamery schopné pořizovat vysoce kvalitní snímky tváří řidičů a případných dalších cestujících v jedoucích automobilech.

Spojené státy zkrátka rozšiřují a v okolních regionech. A rostou tam tak prý obavy z agentů pohraniční stráže a Úřadu pro bezpečnost v dopravě, jenž prý má o taková zařízení zájem.
Je slyšet kritiku, že jde o porušování soukromí, ale je to prostě tak. A zdá se, že to tak i zůstane.
A až kritika tohoto ustane, nebo až bude muset ustat? Pak přestane být ta ironická písnička z dob našeho socialismu ironickou. A stane se realitou, že „znám zemi, kde právo zavřeli za ostnaté dráty, zemi co jméno má Spojené státy“.